|
Dobřichovice pro blízkost hlavního města, k němuž vždy nepřátelská vojska se valila, byly nejen
častým svědkem různých vojenských tažení, menších šarvátek, nýbrž i trpěly mnoho
drancováním, válečnými rekvizicemi a zpustošením. Nenašlo se pramenů, pokud a jak ve
válkách husitských lítice a vřava válečná zde řádila, za to ale zachovalo se více zpráv z doby
války třicetileté a z pozdějších.
Válka třicetiletá.
O ní se zmiňuje stará kniha účtů zádušních z r.1618. Zdá se, že první léta přešla přes
Dobřichovice bez všelikých větších následků a pohrom. Pole se osévala, sklízelo se, daně se
odváděly, budovy se opravovaly, ouroky se platily. Teprve ve II. a III. období války třicetileté
trpěly Dobřichovice nad míru. Když vracely se oddíly Švédů od hranic hornorakouských, stalo se
na večer před sv. Annou r.1641, že přijelo od letovského přívozu cvalem 66 švédských důstojníků.
Projevše vsí, ubytovali se u faráře na zámku, který byl tehdá ve tvrz přeměněn. Ohrožujíce pak
faráře na životě přinutili ho, že musil slíbit, že veškeré za nimi táhnoucí vojsko ubytuje. Druhého
dne poskytovaly Dobřichovice obraz hotového zpustošení. Hordy švédského generála Pannera
obrátily celou ves i se zámkem v popel. Nemajíce žádného místa k obývání, utábořily se pod
Krásnou strání. Za dvouměsíčního pobytu Švédů zkusily dobřichovičtí mnoho. Musili kopat šance
okolo tvrze, při čemž zahynula polovina občanů i dělníků. /Zpráva tato jest vzata z kroniky
školní./
Převor Manner, součastník války 30tileté, v knize účtů zádušních píše: „Zlé časy nastaly kol
r.1639, kdy švédský vojevůdce Banner přitáhl ku Praze a utábořil se kol hlavního města, jehož
marně dobýval. Žoldnéřstvo páchalo všude zhovadilé ukrutnosti. Hněv obrátil se zejména proti
obyvatelům katolického vyznání, proti kněžím, kostelům. Vše kaženo, loupeno, rozkradeno,
odvezeno, co se odvésti dalo." V r.1642 zavítal převor Manner do Dobřichovic, aby byl přítomen
volbě rychtáře a konšelů. Mezi jiným přišla i řeč na kostel karlický a tu mu bylo sděleno, že při
tom kostele byly znamenité zvony a mnohé ozdoby oltářní, kalichy, ornáty, alby, komže,
antipendia, ubrusy, co všechno v tom čase od soldátů, když r.1639 okolo Prahy leželi, pobráno jest
a v niveč obráceno, a že v kostele po ten čas koně ostávali. Správce tehdejšího záduší, Havel
Kundrát, stěžoval si, že kasa zádušní vyloupena a jemu účty a zápisy o příjmech a vydáních v tom
nešťastném vojenském čase pobrány byly.
V poznamenání z doby pozdější z 8.III. 1651 vypravuje Manner, čeho zažil, jako očitý svědek: „V
těch letech nešťastných vojenských od lidu J. M. cís. i nepřítele švédského, tíž lidé dobřichovští a
jiní k témuž záduší náležející, byvše vždycky tak kontribucemi a vojákův vychováváním obtíženi,
že jsou o všecko, o stavení, dobytky i jiné nábytky, takže jim dýchání sotva v kůži zůstalo /přišli, a
co víceji, jejich bydlení v 32 letech trvajících vojenských v gruntech jich vlastních pořádné
býti nemohlo, ale mnozí lidi jinam za vodu do lesů brdských kde se k bydlení přichrániti mohli, se
reterírovali a ustoupiti musili. Což věru někdy dvě i tři léta, že domů nemohli, trvalo. V těch pak
také časem přitáhl generál jménem Harzfeldt na tuto stranu ku Zbraslavi, tábor svůj v polích maje,
při kterémž i já kněz Jan Jiří Manner, křižovník a admin. za příčinou býti musil. Po vsích
rozložírováni byvše, rejtharstvo i pěchota s kuší tím tržištěm až ku Karlštejnu nejvíc v
Dobřichovicích ložírováno bylo a z nich před zámkem 1000 knechtů v šanci, tendáž vyvrženém,
potom zase rozmeteném, jich tržilo. Na dvoře panském artilerie, v zámku nejvyšší komandant s
jední regimentem reytharstva a v některých dvořích, „u Hubáčků" nejvyšší Graf, „u Havla
Kudráta" nejvyšší Pangört a po odtažení jich odtud od některých z nich s markytány 3 zvony
kostela, vzácný, nákladný a velký roztluka, pryč odvezli. A od té chvíle pro velikou ochuzelost
záduší, aby se jiné spravily posavad býti nemůže. Což dosvědčuje, že pro takové veliké drance,
mocné vojenské loupeže, braní a žádného v ničem, ani pak těch zvonů ušetření nebylo možno
platu z krav, kteréž v dobrých a šťastných létech po 20 gr cynzované, však když krávy a užitkem u
lidí na živu bývaly, dostávati. Jakož i také v těch zlých létech, mnohý hospodář pro velikou nouzi ji prodal,
jinému ji žoldnéři vzali,a jinému jinak zhynula. Mnozí pak z těch hospodářů také zemřeli a
statkové jejich do čtvrtých, pátých a snad i více rukou v těch časích se dostaly.
O roce 1648 krátce praví: „Nebylo žádného příjmu zádušního pro příčinu vpádu a
rhynglersmarského nočního na Malou Stranu, což bylo na sv. Annu, tak že celá Praha od lidu
švédského obležena byla a co na polích postihly, vše ztrávili."
Mám za to, že není třeba poznámek k oněm smutným slovům věrohodného svědka a že každý
sobě představí utrpení zdejšího obyvatelstva. Bylo třeba dlouhého času, nežli se osada
z pohrom utrpených vzpamatovala.
Zmínky o válce s Turky za cís. Leopolda I. (1658–1705)
V r.1663 začátkem měsíce ledna prošel Dobřichovicemi menší oddíl jezdců, kteří se vraceli
do své domoviny z války turecké z Uher. Převor Pospíchal potkal se s nimi na cestě pod Vráží
a zvědel od nich, že na guartýr do Dobřichovic jedou. Majíce při sobě poručení samého císaře
přivolil k jejich ubytování. Bylo jich 49 jezdců a 73 koní. Sdělili mu, že z toho regimentu,
který byl 300 koní silný, všichni zahynuli mimo asi 20 pacholkův a oficírův, kteří zase nyní
do své země táhnou. Vojínům těm dán byl druhého dne t.zv. „foršpon" s 33 koňmi, začež oni
kvitanci na 26 fl dali, které v Dobřichovicích utratili.
Na podzim téhož roku verbovalo se znovu na vojnu proti Turkům, což způsobilo mezi
sousedů mnoho smutku, ježto každý desátý byl najat. Žoldnéři obdrželi od vrchnosti šaty a
sice barvy červené a „verbunk", ten přišel řádu dosti draho, ježto pod 30 fl sotva který byl
vymundírován. Někteří hlásili se dobrovolně. Jakýsi Melichar Snětivý přislíbil v opilosti jít na
vojnu, ale vystřízlivěv potom se rozmýšlel.
Válka o dědictví rakouské.
Mezi památkami archivu zaujímá přední místo „Protocolum„ pocházející z doby faráře
Šaršona r.1740. K zajímavostem této knihy náleží velice obšírný popis o válce bavorsko-
francouzské v r.1742 v Čechách na pamět budoucí, ale též místu zdejšímu přizpůsobena.
Válečné příhody popisuje latinsky písmem velice dobře zachovaným a čitelným od zvláštního
písaře psaným. Popisuje onu dobu velice důkladně, dle svých náhledů a svého přesvědčení a
názorů tehdejší doby hraničící s pověrami a propadá záštím proti Francouzům. Bylo
nepochopitelno, že lid zdejší Francouze pozdravoval jako národ svobodný a jako své přátele,
jim vše vyzrazoval, napomáhal, odkrýval a v nich své osvoboditele viděl. Ve svém jednání
byl lid utvrzován příkladem vyšších úředníků a hodnostářů jak duchovních, tak i světských,
kteří s Francouzi dávno sympatisovali. Proto i rád přehlížel tehdejší lid nějaký exces, jako
zastřelení zdejšího občana Zelinky, rabování a to tím spíše, když Francouzi nejdříve na
velkostatcích a lesích panských rekvirovali a teprve v nedostatku všeho u sedláků pícniny a
živobytí vyhledávali.
Na začátku své knihy mluví o příčinách války a nazývá pruského krále
Bedřicha pochlebníkem a hýřivcem, který bez dlouhých proseb záměrům francouzským,
začíti válku s Marií Teresií, přisvědčil. Líčí, jak král pruský beze všeho opovědění náhle do
Slezska vpadl a nežli královna se mu mohla na odpor postaviti, obsadil některá města ve
Slezsku. Po dobití Velkého Hlohova zmocnil se celé země. Z té příčiny dal Šaršon na ovčíně,
který toho roku se opravoval, jímž vyjádřiti chtěl smutek nad ztrátou Slezska, ale když vtrhli
Prusové do Čech a obléhali Prahu, tu z příčin pochopitelných dal jej co nejrychleji zabíliti.
Vypisuje rozvláčně přísné rekvisice. R.1741 musili zdejší lidé forovati na den sv. Martina až
k Domažlicům 300 centů sena, 300 centů slámy, 200 měřic ovsa, 16 centů mouky. Když
přitáhli Francouzi ku Praze, vozilo se na Zbraslav 1000 snopů slámy, 1000 porcí sena, 150
měřic ovsa, 1000 chlebů každý ve váze 2 liber, 24 věder piva, 1 vola, 4 berany, 10 krocanů,
10 tučných hus, 12 kapounů, 12 slepic, 40 kuřat, 2 kopy vajec, 30 kaprů, 20 štik, 50 krůt, 50
okounů, 120 koroptví, 80 liber másla.
Dne 17.XI. 1741 přitáhl do Dobřichovic generál Lordat s 300 jezdci, kteří po 3 dny se zde
zdrželi.Vojsko utábořilo se před zámkem a ve vsi, jež jsme musili dřívím z lesa opatřiti.
Rozdělali ohně a 20 se jich u jednoho ohřívalo.
Požadovali maso, chléb, máslo a sladké mléko, oběd a zároveň večeři o 3.hodině musilo
poskytnouti panství.
V tomto nebezpečí trnuli jsme strachy, aby nevypukl požár. Sotva odtáhli, přišel jiný velitel
s 500 jezdci a požadoval 500 porcí sena a ovsa a 3 sudy piva.Dne 21.XI.1741 pod trestem
drancování a smrti přišel rozkaz dovézti na Zbraslav 1000 porcí sena, 100 měřic ovsa,
1000 porcí chleba, 6 sudů piva a tak to šlo ústavičně, jednou do Mníšku, po druhé do Příbrami,
jindy do Berouna.
Dobytí Prahy líčí následovně: Vojsko nepřátelské počtem 80.000 začlo dobývati Prahy. Bránu Saskou
v Karlíně hájilo 20.000 občanů a studentů. Sasové vypátravše za vodou tajný vchod, vtrhli
do Prahy, Francouzi slezli hradby, pustili mosty a vtrhli do Trojměstí, provolávajíce slávu svým vladařům,
občanstvo bylo odzbrojeno, zbaveno šatů a město drancováno. Za obydlí byly vykázány nepřátelům
budovy klášterní. V domě řádovém bylo ubytováno 200 marodů, generál Brokardt se 100 koňmi
a jezdci. Zaujali celý dům řádový, velmistrovi jen malou komůrku ponechavše. Všude ozýval se
nářek a bědování,neboť vymáhali veliké daně, nesnášejíce výmluv a odporu. Dům řádový zaplatil
12.000 tolarů.
Sedláci letovští, poddaní ku Zbraslavi, prozradili, že v lesích zdejších se nachází mnoho dříví
kolářského a skrz nějakého koláře z Prahy z Malé Strany to donesli generálovi
Scheschelovi. Po 11 neděl se porážely stromy, poddaní je k řece sváželi ve všední dny
i ve svátky a škoda v lese obnášela 16.000 fl. Časem Bavoři i Francouzi sem přijížděli
z okolních vsí a co ve stodole našli ovsa a jiného obilí a sena, zloupili.
Počínajíc prosincem 1741 zásobovali dobřichovičtí 3 stanice: Mníšek, Zbraslav, Beroun.
Kromě toho každý týden posílali 15 pěšších robotníkův a 3 vozy do Berouna ku stavbě mostu.
Stálými pochody a přesuny vojsk lidé zdejší velice trpěli.
Dne 11.XII.1741 Francouzi vydrancovali Řevnice, všechna obydlí a přišli až sem po pravém břehu
Berounky, pleníce všechny domky. Jana Zelinku recte Procházku zastřelili, dceři jeho nohy
zpřeráželi, Jiřího Mráčka smrtelně zranili. Farář Šaršon dal zvonem na poplach zvoniti,
lidé se sběhli, u přívozu na lodici sedli a plavali na druhý břeh. Francouzi přivítali je
střelbou, a proto se musili vrátiti. Pak z kulometů střely metali a z pušek do zámku stříleli, tak že
se koule prorazivše okna, od zdí odrážely. My však na střelbu jsme odpovídali. Ale tu převozník
letovský 13 Francouzů na levý břeh převezl a ti hnali se do Dobřichovic, když ale střelbu
uslyšeli ustoupili bez pohromy směrem k Vráži. Potom nastalo veliké plenění v osadě zdejší
a jiných obcích směrem ku Praze. Bavoři vyloupili Radotín, odvezli vše ze stodol, sýpek a domů,
co se odvézti dalo. Pisatel praví doslovně: Žádný zámek, žádná ves, žádná osada, žádný dům
od tyranie nepřátelské nezůstal ušetřen.
Z dalšího lze pozorovati, že nepřátelští vojevůdcové rádi úpatky brali. Tak podplatili
radotínští velitele a zachránili ovčinec, baron Angelfluss z Mníšku byl též v dobrém spojení
s nepřáteli, sebe šetřil a dal tolik, že čety nepřátelské posílal na krk křižovníkům
do Dobřichovic, Knína a Slivence. Podobně jednal i hrabě Vratislav ze Všeradic, hejtman zdejšího
okresu. Kromě Francouzů pustošili zemi českou i Bavoři, Prusové, Braniborci, kteříž zejména
od Prahy mnoho lidu do své země odvezli. Po celých Čechách nastalo veliké bědování, naříkání
a vypadalo to jako v pekle.
Roku 1742 Francouzi a Bavoři byli poraženi u Písku. Zde nastal zmatek a všichni v největším
chvatu ku Praze pospíchali, sotva dechu popadajíce. Tu mohli Pražané se nepřítele lehce zbaviti,
ale zradou to nešlo. Královské vojsko v síle 10.000 mužů obklíčilo Prahu.
Velký tábor byl ve Slivenci, vše na polích zničeno lesíky kolem Slivence vykáceny.
Vinice zdejší přes vinobraní byla od husarův, na drahách tábořících, sebrána.
Dále popisuje boje o Prahu.
Rachot a dunění děl bylo slyšeti po 6 neděl na mnoho tisíc kroků kolem Prahy. Od rána až
do 11 hodin, od 12 až večer do 7, tak země se třásla. Dobývání začalo na den sv. Vavřince a trvalo
nepřetržitě po 4 neděle. Dne 19.VIII. 1742 vypadlo 5000 nepřátel z města v noci a naši
utrpěli velikou porážku. Při druhém výpadu byli nepřátelé s velikými ztrátami zahnáni.
V Praze nastal hlad, tak že koňské maso bylo pochoutkou a přikvapila velká drahota.
Kráva se podávala za 300 zl, tele za 150 zl, libra hovězího za 1 zl, čtvrtce mouky za 20 zl,
husa 3 zl, vejce za 7 kr, slepice až za 2 dukáty.
Sami Francouzi později přiznali, že kdyby obléhání jen dva dny déle trvalo, byli by se vzdali.
Jako záloha ku obléhání Prahy zbylo v okolí l6.000 Chorvatů, husarů a Cikánů /Pandůrů/ a
krajina na míli kolem Prahy byla evakuována. Tu vyrazili nepřátelé a prorazili blokádu, zahnavše
cikány. Nastal zmatek mezi naším vojskem, jeden za druhým ubíhal, koně i selské, jakékoliv
s sebou odvedli . Tábor se roztrousil, blokáda přerušena, Francouzi pronikli až ku Zbraslavi a
začaly se zase vozit viktuálie do Prahy. Pro hlad mnoho bratří řádových Prahu opustilo a zde, jich
přebývalo dvanáct.
Tu podařilo se generálu Festetičovi sehnati cikány, s kterými se skryl v lese pod Vráží a přepadl
Francouze, kteří táhli na Dobřichovice, aby je drancovali. Cikáni vyrazili z úkrytu, mnoho
Francouzů pobili, generála francouzského zajali a četu jeho rozprášili. Líčili ještě jeden pokus o
dobytí Dobřichovic, jež ale selhal a na konec dodává . . ."mnozí se z toho zbláznili, blbli,
povstaly nakažlivé nemoci, carbunculi, petechiae, skvrnitý tyfus, mnohé domy byli liduprázdné,
mor mezi dobytkem se rozšiřoval, zde zahynulo 40 kusů ve dvoře, u sedláků okolo 100 kusů."
K vůli charakteristice tehdejší doby budiž uvedeno, jak bujela pověra za tehdejších hrozných dob.
Nikdy nevyskytlo se v Čechách tolik prorokův a visionářův, jako tehdejší dobu. Žádný
neobyčejný úkaz na nebi neb na zemi nezůstal bez výkladu, vztahujícího se k projevování hněvu
božího neb k osudům, které měly národ stihnouti. Tak i této smutné době předcházely víry lidí v
různé zjevy:
R.1736 na hradě pražském největší zvony se zapotili,
r.1730 v Zadní Třebáni přišla na svět nestvůra, mající dvě těla srostlá, 4 ruce, 4 uši, jednu hlavu,
r.1740 na den sv. Tomáše veliký orkán mnoho domů, střech a lesů zničil,
r.1741 před prvním obležením Prahy sloupy světelné se ukázaly, nebe se otevřelo, plameny
šlehaly od východu k severu, jakoby se potýkaly.
Francouzi opouštějí Prahu.
Opuštěni jsouce od Prusů, Sasů, (dle proroctví sv. Vojtěcha, že nepřítel více nežli rok a den v
Čechách se nebude zdržovati), odtáhli Francouzi v kruté zimě z Prahy dne 18.XII. 1742. Když
zmocnil se Lobkovic Prahy, nastaly persekuce proti věrolomným, kteří s Francouzi
sympatisovali. Sami Francouzové všechno žalovali a tu dodává pisatel „proto pozor na řeč". Pro
důvěrné obcování s Francouzi musili opustit Prahu arcibiskup, metropolitní děkan, hrabata
Wirben, Sternberk, Kokořova, který na outraty řádu 5 neděl na faře v Dobřichovicích byl
vydržován, ale později zase zpět byl povolán, když, ale druzí musili do vězení. Radost lidu byla
nemalá. Ceny obilí začaly klesati. Kol sv. Jana stála pšenice 3 fl 30, žito 3 fl 15 kr, ječmen 2 fl 30
kr proti dřívějším cenám 5 fl, 4 fl, 4 fl 06 kr. Slezsko však a Kladsko zůstalo pod Prusem, který
dal 60.000 mužů sepsati pro odvod, tak že se Čechám obávati nového vpádu.
Už r.1744 objevila se kometa od ledna až do února a paprsky její zářily vzhůru. Večer kol 8.
hodiny a k ránu svítila směrem východním, konečně na západ během velmi rychlým se točila.
Bedřich II. z obavy, aby mu Slezsko nebylo odňato, vtrhl r.1744 do Čech a pustošil kraj
královéhradecký. Zde konány byly přípravy. Hrabě Vratislav přijel do Dobřichovic s 15 jezdci a
rekviroval 20 kusů dobytka hovězího, 30 ovčího ale odvedl mocí. Mimo to platit se musilo
prostému vojínu 15 kr, korporálovi 1 fl, a komandant byl zván k obědu. Dobytek byl kvůli jistotě
převeden z Ďáblic do Dobřichovic a Klučenic. V Slivenci byl ponechán, ježto tamnější správce
Pelikán nedal sobě říci a dočkal se toho, že husaři a kopiníci s řezníky novoměstskými do
Slivence přišli a 600 kusů ovcí a všechen dobytek rohatý pobrali. V Praze vypálili hospodu na
Oujezdě. Prus nenaleznuv odporu, již 30.VIII. 1744. Prahu obléhal a „koule ohnivé do miesta
náramie házel". Dne 2.IX. 1744 Prahu sevřel a s 8000 muži odtáhl k Berounu, kde se urputně
bojovalo, že hluk až do Řevnic byl slyšen. Dne 13.IX. 1744 padla Praha. O konci války se
zmiňuje, jak zase „prajský král do role vytáhl a jak u Strigavy a Svídnice ve Slezsku krvavá bitva
se strhla, při kteréž 20.000 vojínů, 5 generálů a na 400 oficírů na place zůstalo". Nedlouho na to
svedena druhá bitva u Trutnova /Zvárov/, kde chybou našeho rejtharstva našich veliká porážka
následovala. Pisatel se zmiňuje, jak mnozí z Dobřichovic těchto bitev se zúčastnili a když se jich
tázal, kolik u Zvárova padlo generálů a oficírů odpověděli, že žádný, ježto se ani jeden v bitvě
neukázal.
Tím končí historii o válce o dědictví rakouské.
Válka sedmiletá 1756-1763
Nenalez jsem žádných pramenů, zdali a jak osada zdejší trpěla za války sedmileté.
Přešla asi bez všech příhod a škod. Jen v krátkosti zmiňuje se administrátor P.Holý, jak
dne 6. máje 1757 počínajíc Praha od Prusů obléhána byla a jak jedna eskadrona jízdy
dne 15. května až do Řevnic přibyla a někteří z jezdců i s koňmi zrovna mezi kázáním
do kostela vjeli. Když ale P. Holý nedal se jich příchodem vyrušiti a v kázání
pokračoval, zase z kostela vyjeli. Tato jediná episoda jest zaznamenána z doby války
sedmileté.
První válka spojenecká proti Francouzům.
Ke konci stol. XVIII.v tak zvané válce spojenecké proti Francouzům, kdy Rakousko
získalo za spojence Rusko, tábořila v Dobřichovicích jedna celá legie Kozáků. Vůdce
jejich, hrabě Mikuláš Semernikow, usídlil se ve zdejším zámku, kde byl s mnohými
jinými oficíry zadarmo stravován. Farář Krombholtz nazývá chování jich bezvadným.
,,Nemohu sobě ani v nejmenším stěžovati na jich chování, jak u důstojníků tak i u
vojska a v pravdě vyznávám, že jsem s tímto národem nejlépe vyšel a žádných
nepřístojností od nich nezkusil, jako jsem od našich vlastních zakoušeti musil."
Válka napoleonská.
Dosti obšírně popisuje jinou válku proti Francouzům tehdejší farář Vavrouš. Líčí ústup
Napoleonův od Moskvy r.1812, pak o dalších létech 1813 a 1814. Vypravuje o
mobilisaci v měsíci květnu 1813, kdy nebylo ještě nikomu známo, s kým se spojíme.
Národ a vojsko přálo si spojenství ruského. Tou dobou staly se Dobřichovice
průchodištěm mnohých a různých vojenských formací. V Dobřichovicích byla posádka
4 neděle a ležel zde regiment generála a hraběte Václava Coloredo, přišedší sem
z Moravy. Velitel, jménem Leinl, ubytován byl v budově generalátu, kde bylo i staniční
velitelství a s ním bydlil v zámku i polní kurát. Dne 3.VI. 1813 odtáhli do kraje
mladoboleslavského. Po bitvě u Drážďan přišlo do zdejšího okolí 3000
rekonvalescentů. V zámku zřízen lazaret, jemuž velel rytíř de Emin, velitel pluku
sibiřského grenadírského a štábní kapitán Kerlow, kromě mnohých raněných. Nikdo
z nich nezavdal příčiny k stížnosti. Přítomnost jejich velmi prospěla našemu
obyvatelstvu zde i v Letech i v Řevnicích. „Cožkoliv jsem jim nařídil neb od nich žádal,
vše dle možnosti vykonali." Netají se ale s poznámkou, že zdejší rolníci mnoho vytrpěli
dodáváním přípřeže a že v celé obci někdy nebylo lze najíti ani 2 páry koní neb volů
tažných. Přípřeže ony trvaly někdy více než 3 týdny, tak že se toho roku velice obtížně
zaselo. Průběh celé války popisuje dle novinářských zpráv, nikde o Dobřichovicích
zmínky nečině.
Válka z r.1866.
P. Kalaš popisuje zcela krátce válku tuto, čině zmínku o bitvě u Králové Hradce, trvající
od rána do večera, u Chlumu a Sadové, o vtrhnutí Prusů do Prahy, velikých a
nekonečných kontribucích, jimiž město Praha bylo sužováno. Vypravuje, jak Prusové
přišli do vsi Letů, Řevnic, ale do Dobřichovic samých nikoliv. Jen tu a tam zabloudil
některý sem a jedenkráte více jich navštívilo hostinec ,,u Balounů" když táhli r.1866
Prusové domů, byl v Černolicích ubytován pruský vojín, který dobře česky mluvil.
Pocházel z Chudoby v Kladsku.
Válka světová.
Dojmy z války světové popisuje obšírně P. Rožat, zmiňuje se o rekonvalescentech,
z nichž jeden byl pověstný lupič. Líčí život uprchlíků z Haliče, o rekvisici zvonů. Jména
padlých a zmizelých ve válce světové napsána jsou na pomníku padlých ve válce
světové na hřbitově v Karlíku, kde i jejich podobizny se nacházejí.
|